Brevilsh se předklonil, aby vytáhl tajemnou konzoli schovanou pod stolem zasedací místnosti. Byla to náhlá myšlenka, která ho přepadla a skolila ho jako uragán. A už teď, když ten pohyb činil, cítil, jak se propadá do korporátního pekla, do plamenů zpronevěření podpálených tajemstvím všech tajemství, tedy know how společnosti, pro kterou pracoval.

Rebrila mávla ladně ručkou kolem své hlavy, což mohlo znamenat cokoli, ale s ohledem na okolnosti vlastně veškeré její pohyby znamenaly pouze jediné. Nudila se. Nudila se Brevilshovou přítomností. A jak pak by ne, když vše, co Brevilsh ve svém životě dokázal, byla jeho pozice relativně úspěšného zaměstnance veleúspěšné firmy. Po letech útrap se stalo toto jeho identitou a jeho hodnotou. Ba co víc, měl na to genetické predispozice, které nezvratně ovlivnily jeho tělesnou konstituci. Jeho tělo se vyvíjelo s ohledem na jeho výzkumy a vývoje, bádání a objevování se skloněnou hlavou před displeji hybridních konzolí a datlovacích a zvukových aparátů. Narostl mu logický mozeček, avšak nikdy, a to bylo vidět, mu nenarostla houževnatá ploutev. Avšak zůstal mu ten neochvějný chtíč množení.

Proto Rebrilu před několika devosekundami oslovil a všiml si záblesku v jejích očích. Věděl, že ten záblesk je způsobený zlomeným třetím srdcem, které si chce Rebrila chvíli hojit v přítomnosti jednotvárného Brevilshe. Aniž by jemu poskytla jakýkoli fyzický kontakt, samozřejmě. Bude ho tím zábleskem mučit. Než se začne nudit. A to se právě dělo. Ztrácel se záblesk.

Šlo o udržení jejího pobavení. O jeden další záblesk a třeba i jediný. Brevilsh vytáhl konzoli a položil ji na stůl. Snad ani v tento moment by ho ještě nikdo nevyhodil. Stále však neváhal a displej rozsvítil a s ním společně celou místnost, která se docela proměnila. Protože tato tajemná konzole byla skutečně tajemná. Nebyla to jenom prázdná slova. Byla tajemná svým tajemstvím, ale i zpracováním toho tajemství. Kolem nich se rozprostřelo zvláštní uspořádání toků dat a entit. Informace z toho proudily do mozků Brevilshe i Rebrily. Otočil se na ní a spatřil tu jiskru znovu. Odehnal plameny svého provinění a zatvářil se jako nejsamečtější samec. Alespoň to si myslel. Nikdy nedokázal udělat ten jasný pohyb očí a mimických svalů, aby zapadl do té formy sebejistoty. Ale Rebrila jiskřila a jiskřila a Brevilsh, tak dál podléhal té iluzi, že je to tady, že je samcem, že se karta obrátila, že se tohle všechno v dobré obrátí, nějak se to vyřeší, tak jak se to vyřeší u všech samců, kteří o své sebehodnotě nepochybují. A Rebrila dál jiskřila až výskla…

„Co to u všech všudy, o kořene stromu Bodu, u Lahody Mahody, u Morouských rubějic… Co to je?“

Brevilsh ucítil, jak mu ploutvička pod bederním ouškem malinko ztuhla. A nyní se již ani nesnažil, když promluvil a z jeho hrdla vytanula odpověď ve vysokém samčím tónu.

„To je, má drahá ryběnko, to je má dráhá,“ dokonce se odvážil a šáhl na ni. Všech šest kloubů silového prstu se jí obmotaly kolem jejího baňatého kloubního pouzdra třetí ruky. „To je má, drahá, něco, čemu říkáme Svět.“

Užasle otočila hlavu kolem dokola, aniž by pohnula trupem. Z krku se jí vydralo grglání, které snad poprvé bylo vybuzeno právě Brevilshovou přítomností.

„Svět? Co to je ten svět?“ grglání jí prostupovalo do té věty.

Brevilshova ploutvička tuhla na celém jeho opěrném aparátu. Rovnou přeskočil několik fází a představoval si malinkaté Brevilshe a Rebrilky, představoval si rodinu.

„Ukážu ti to… Tohle je…,“ spustil.

„Hra. Nebo nějaká simulace… Grrrr,“ Rebrila ho přerušila.

„Ryběnko, to je celý vesmír. Metodicky zpracovaný, organicky upravený, svobodný…,“ Brevilsh mávl rukou a prolétl velkým kusem toho onoho nevídaného a rozsáhlého zpracování existence, „… a řízený.“

Jal se vyprávět, co se na tom místě děje. Co to je planeta a proč je kulatá. Začal slovem gravitace, snad protože ta formovala ten vesmír do těch předpokládaných tvarů, nebo snad proto, že vnášela do všeho viditelný řád, však možná proto, že ji měl vlastně rád. Gravitace byla elegantní entita, měla dlouhé prsty a ráda překvapovala svojí nekonečností, kde pro pozorovatele uvnitř toho vesmíru se vlastně zdála konečná. Vysvětloval Rebrilce, že je to interakce, která je v tom světě vůbec nejslabší, ale přesto je nejvíc vidět a zakřivuje čas a prostor. Už tušil, že si to Rebrilka spojí se známou pátou dimenzí, která velmi dobře dělá to samé. Avšak v jejích očích zcela pochopitelně zela nepochopitelnost. On tušil, že jí zajímá, proč jsou tam ty kulaté věci, jež se nazývaly planety, a ty velké světelné objekty, jež byly hvězdami. Dával si pozor, aby nezavadil o nějakou černou díru, nebo cokoli dalšího anomálního. Trpělivě vysvětloval a naslouchal její dychtivostí, která, jak doufal, přesahovala zaujetí nad Světem a měnila se v náklonost k němu.

Jemu samému by trvalo chvíli, aby si ty všechny informace spojil s poznatky s jejich známým vesmírem a paraleloval proměnlivost poezie stvoření jednoho vesmíru s druhým. Však pulec ví, že existuje trojí hmota. Ta jedna zaplňuje veškerý prostor, ta druhá se větví ze stabilních epicenter a třetí běhá po těch vlascích v nulových časech. Sice neexistuje něco jako ty planety, ale to je pouze verze vidění. Bytosti jsou na místech díky schopnosti interakcí jedné hmoty s další. Pátá dimenze tomu dává všemu řád a uceluje dění v nižším čase.

Však proto stvořili Svět, aby porozuměli vlastnímu vesmíru. Ale problém byl v té elegantnosti Světa. Byl přesný, uspořádaný a docela jednoduchý. A tak některé skutečnosti nedosahovaly k vysvětlením, protože na ně paralely nevznikaly. Například ten fakt, že Svět měl pouze jeden čas. Jedno plynutí. Leč komplikované a variabilní a klidně i duální, či víceproudé. Stejně byl stvořen pro jedno plynutí času.

I tak to byla krása. Brevilsh pochopil, že krása je právě v té jednoduchosti. Mávl rukou a přesunul se na nějaké místo toho zdánlivě nekonečného světa, na planetu, kde živočišné druhy teprve započínaly svoji cestu v malých buňkách.

Brevilsh mezi prsty chytil organismus prozatím schoulený pouze průhledném pouzdře. Konzole mu umožnovala se ho dotknout a přizpůsobit se měřítku tamního života.

„Počátek života,“ prohlásil, ačkoli věděl, že to není pravda.

Počátek života byl vždy zdánlivě náhodný proces. Byla to komplikovaná souhra okolností, kterou zde předem programovali a plánovali. Život sám se tlačil dopředu, ale na svém začátku měl moudrost hluchoněmého slepce, který s určitostí dojde ke srázu a snad, aby prozkoumal jeho hloubku, nejenže do něj spadne, ale vlastně do něj sám skočí.

Brevilsh stiskl buňku a pocítil tu kulminaci emocí. V tom sevření byly všechny odmítnutí od všech samiček jeho života a všechny přijetí do škol a prací, které formovaly jeho život,

a také, a to vlastně především, jeho tělesnou schránku. Protože mentální směřování jedince určuje konstituci. Byl rebluch, jak se jeho mentální a tělesné konstituci říkalo. Spojení z tramilských slov rebula, jakožto nový, a luchiusumatumaman, jakožto název vývojové větve jeho druhu. Uměl plynně telepaticky odesílat obrovské datové toky, uměl se napojit na hmotu. Jenže tělo mu zakrňovalo, a protože jeho svět stále ovládaly pudy, jak si to historie a jakási zarytá síla přála, tak nebyl příliš vyhledávaným samcem. Jakožto rebluch však nikdy neodmítl emoce, dávaly mu náhled a pochopení, a tak chtěl a přál si a vyžadoval. Emoce značily smrtelnost, protože se s nimi špatně ovládal čas. Ale smrtelnost v pochopení života, jaké on už měl, byla vlastně darem. Odmítal být pouze mentálním strojem. Přál si mít samičky a s nimi spousty potomků. Přál si mít moc. Vyžadoval uznání. Rozmáčkl tu buňku, a tak ji zabil a tím zabil vlastně celý řetězec času jejího života, protože za miliardy let, by se potomci té buňky vyvinuli třeba jako Brevilsh – smutek nekonečné inteligence. Udělal to poprvé a okamžitě pocítil tu nadvládu.

„Grrrr, grrr,“ vzdychla Rebrila.

„Něco ti ukážu, Ryběnko.“

Mávl a přesunul se před planetu Zemi. Byla to modro-zelená planeta a už zdálky byl vidět život, směr a ostrá hrana, na které balancoval chtíč pochopit vše, ovládnout vše, mít vše. Když Brevilsh obrazem padal k povrchu spatřoval infrastrukturu, města, pohyb. Na ulici jednoho velkého města s vysokými stavbami se obraz zastavil. Kolem procházel živočišný druh už poměrně vyvinutý.

„To jsou lidé… homo sapiens,“ vysvětlil Brevilsh.

„Homo sapiens,“ kývla, že chápe víc než ta dvě slova.

Pochopila celou jejich historii. Byly přece už tak blízko Luchiusumatumamantům. Snad spatřila i jejich nedokonalosti a došly jí ty vlastní.

Brevilsh se zastavil u jednoho pána, co zrovna hleděl na nebe, tak zaujatě, že se vymykal řádu tamní ulice.

„Zab ho, grrr,“ zahřměla Rebrila.

Její hlas byl hluboký a dychtivý a plný animálnosti. Brevilsh cítil, jak v něm pulzuje jeho samčí podstata. Sekl rukou a srazil muže na zem. Dav dalších homo sapiens se kolem muže vzápětí srotil.

„Grrr,“ vydechla Rebrila.

Brevilsh si všiml jejích vztyčených ramenních pouzder a v tu ránu ho zachvátila přirozenost. Odevzdal se jejímu útoku. Zakousla se mu do krčních výdechů a nasála jeho vzduch.

„Nikdy jsem neměla rebáka,“ vzdychla.

Brevilsh uvolnil sliz, a ještě stačil vypnout konzoli, než zažil své poprvé.

Ráno dalšího dne seděl Brevilsh ve svém kumbále, který by se mohl zdát ve třech rozměrech malý, ale v pěti už byl více než brbavý, což se dá volně přeložit jako tak akorát, a vnímal datové toky. Tedy snažil se o to. Zachvátil ho totiž strach z odhalení. V jednom z jeho tří mozků mu vyvstalo na mysli, že lidé z práce přijdou na to, že spustil konzoli. Na to si připravoval obsáhlou výmluvu. V druhém mozku vyvstala myšlenka, že to Rebrila sama prozradí všem svým kontaktům. Třetí mozek ho utišoval. Pak znenadání přišla myšlenka, že Rebrila pracuje pro konkurenci a že se takto dostala k přímo k největšímu projektu RAHFjdsfg5342TWET“!dsof-j, tedy firmy, pro kterou pracoval on. Jak sladce mu vždy znělo jméno této firmy, jako by stékalo v informačním vodopádu. Představoval si, jak se zpráva o jeho chybě dostává do mozků všech bytostí. Zdálo se to jako reálný závěr. Stávalo se to. Třetí mozek se mu hromadil zprávami ze světa, a co hodinu se objevovalo něco podobného. Někdo selhal. Zpráva o RAHFjdsfg5342TWET“!dsof-j by zastavila čas. Každý by se alespoň na vteřinu soustředil na Brevilshovo selhání.

Skoro se loučil se svým stávajícím životem. Viděl se přinejlepším v druhořadém podniku jako analytik procesů, které by měly, avšak nikdy se to nastane, přinášet lepší výsledky takového druhořadého podniku. Viděl se bez práce, ostrakizován společností za svoji zpronevěru.

Jenže nikdo se na nic neptal a od Rebrily přišla nanejvýš pozitivní šifrovaná telepatická depeše. Byla to trochu vágní zpráva, ale předpokládal, že v telepatii zřejmě nikdy Rebrila nebude příliš zběhlá, protože to se svým gravádním vzhledem ani nikterak nepotřebuje. Skoro to znělo, jako by ho prosila, aby se znovu sešli u konzole. Skoro to vypadalo, že ji oslnil i svoji tělesnou konstitucí. Bylo v tom něco zvrhlého, protože slovo rebák plulo v té soustavě myšlenek na slizké cestě samičích hormonů. Zavrněl.

A tak večer u konzole, kde si již oba byli blíž, fyzicky se již znali a mentálně by se nikdy nepochopili, ale spojovala je ta konzole a Svět. Brevilsh putoval po povrchu a bohatým dával a chudým bral a oba se u toho smáli. Bylo to nanejvýš zvrhlé. A on dělal to, co se líbilo jí a líbilo se to i jemu, protože jeho bolesti teď nechal proudit do homo sapiens, kteří v skrze své utrpení vzhlíželi k němu a prosili ho a vysílali k němu svá přání. Říkali jim modlitby, ale nebylo to nic jiného než přání směřované k tvůrci. Z očí jim někdy kanuly slzy. Byl to dokonalý nástroj útlaku. Při správném nastavení se i tak vyvinutá bytost jako homo sapiens stejně jako počátek života schylovala k tužbě a mučila se v ní toulavým krokem, než sama došla ke srázu.

Operoval s časem, konzole to umožnovala. Vzal si na paškál třeba jeden konkrétní život a sledoval muže v jeho šedesátiletém utrpení. Pak ho nechal vyhrát v loterii, aby mu znenadání život vzal. Rebrila zatleskala dvěma rukama o sebe a třetí natáhla až k Brevilshovi.

„Jak gromózní, grrr“ hlesla.

Pohledy se jim spojily a on očekával výpad, který by ho připravil o smysly a schopnost vnímat prostor v páté dimenzi i oba časy.

„Ještě, grrr,“ řekla tlumeně. „Ukaž mi ještě svoji krutost.“

Brevilsh spustil program modliteb a oddálil se od povrchu Země. Na chvíli to vypadalo, jako by celá planeta tonula v seznamu proseb. Všichni homo sapiens si něco přáli a převážná většina z nich to dělala tajně, někdy se však se svým přáním svěřili svým blízkým. Však nechal to volně plynout a homo sapiens vyvíjet. Do vedení uskupení, kterým se říkalo státy, usadil však špatné vůdce a veřejnost tak nechal reagovat na chaos. Do myslí všech usadil strach ze sebedestrukce a prosazoval další vůdce s atributem něčeho, čemu se říkalo narcismus.

Rebrila ho dychtivě sledovala.

„Co to děláš? Grrrr, grrrrrr,“ pronesla.

„Vytvářím beznaděj,“ mávl. „Složitý to proces.“

„Zab někoho, vyrvi mu to zaujetí z těla. Udělej to. Grrrr,“ zněla prosebně.

Jen mimoděk, snad pro její potěšení, provedl tento jednoduchý úkon.

Jmenoval se Petr a celý život usiloval o stabilitu. Těžce pracoval, až si nakonec koupil dům a své vysněné auto. Brevilshovi se zdálo tak nějak správné, aby se to auto stalo určujícím jevem jeho proměny. A největší proměna je proměna života na smrt. Stačilo jen cuknout s volantem. Sledoval to s Rebrilou ve zpomaleném čase. Na dálničním tahu a pod proudem H2O se auto roztočilo hned poté, co se ho Petr pokusil srovnat.

„Grrrr,“ zahřměla Rebrila, když sledovala rozpačitost v očích muže mikrosekundu po mikrosekundě.

Však něco jiného se zrodilo v těch očích. A ani Brevilsh si toho nevšiml a nebyl pro to název jako pro spousty jevů. Analýza nic neřekla, žádný nástroj to neodhalil. Přesto to bylo staré jako život sám.

Mikrosekunda po mikrosekundě. Velké – nákladní, jak to Brevilsh znal z datábáze – auto se blížilo k rotujícímu vozu Petra. A bylo to posledních pár mikrosekund, kdy Petr místo brzdy znovu sešlápl plyn a s něčím, čemu se říká víra, se chopil řízení s vědomím, že tomu může zabránit. A tak posledních pár mikrosekund Brevilsh sledoval, jak se z jisté smrti Petr stává nový zlomový okamžik jeho života – okamžik, kdy přežije. Brevilsh mohl znovu zasáhnout do řízení, mohl Petra rozmáčknout stejně jako tu buňku, jenže společně s Petrovým bojem Brevilshovi docházela skutečnost, která měnila vše.

„Jsi neschopný, blek,“ z Rebrily ukápla táhla slina. Její nechuť vyzařovala z jejího těla v celém spektru sterácti barev a tónů.

Brevilsh zapojil všechny své telepatické schopnosti a vytrhl jí ze všech mozků vzpomínky na něj i na konzoli i na celý Svět.

Rebrila krátkou chvíli tupě stála naproti němu a spojovala si své myšlenky a vzpomínky, než se odebrala přes několik vrstev do módního domu. Snad si ještě pomyslela něco „co se tady zahazuju s rebákem“ a byla prostě pryč.

Brevilsh se pustil do díla. Klíčem byla zpětná vazba. Přesně tak. Lidé dlouho vídali hořící les a přijali plameny za vlastní. Jenže byli to vždy pouze lidé, kdo dokáže les uhasit. Stačí jenom věřit. Trvalo to další noc, tedy to období, kdy spí dva mozky, než se to Brevilshovi podařilo. Ráno vše zůstalo stejné. On i svět. Vše při starém. Přesto to bylo docela jiné. Uvnitř. V tom celku i v jeho jádru to bylo jinak. Oba, jak Brevilsh, tak snad i celý Svět, se nadechli a přijali svoji nekonečnou roli a tím přijali i svůj boj. Homo Sappiens bojovali za svět a Brevilsh stočil otočil hlavu vzhůru, stejně jako to dělali všichni ti lidé na Zemi a mrkl tím směrem.